INSPIRACE                                                                    knoflik.gif (1141 bytes) HOME


O TELEVIZI

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Máma s.r.o.

 

 

 

 

Poezie


Tentokrát z knížky Pavla Říčana a Drahomíry Pithartové “Krotíme obrazovku” ..
ještě jednou na mnohokrát diskutované téma televize:

Ludvík Vaculík v Lidových novinách: “Prostě nechci, aby se předvádělo, jak se do člověka dělají krvavé díry!

Děcko má životem jít pod otázkami tohoto druhu: Zradit či nezradit? Utéct či vydržet? Nad vraždami v televizi se rozhovory nevedou, sleduje se, jak to bude dál. Děcko jde do života s otázkami” jak zabít dřív, než tě zabijou, jak zabít, aby tě nechytli…”

V roce 1994 se přední čeští spisovatelé a umělci obrátili na poslance Parlamentu s touto peticí:

České dítě této doby vidí víc stříkající krve než voják v první linii. Zná víc rafinovaných způsobů mučení než zkušený gangster. Lidé, kteří mu zemřeli před očima, by naplnili obrovský masový hrob.

Masmédia mu běžně nabízejí pohled na drcené kosti a vyhřezlé vnitřnosti. Ukazují mu bolest bez soucitu a smrt bez lítosti. Sadistické ničení živého těla je mu často předváděno jako užitečná dovednost.

Dopouštíme, aby naše děti citově zrály v kultuře, v níž je utrpení zlehčováno a násilí oslavováno. Tento vliv nezůstane bez následků. To dokládá řada statistik a závažných vědeckých prací, ale stačí použít zdravého rozumu. Všechny kulturní vzory - i ty nejhorší z nich - svádějí k napodobování a děti jsou vůči nim nejbezbrannější. Kriminalita naší mládeže stále roste. Máme důvodné podezření, že propagace surovosti, která zaplavila media a trhy, se na tom velkou měrou podílí.

Jsme spolutvůrci kultury této země a víme, že i my neseme odpovědnost za její přítomnost i budoucnost. Kdybychom nevěřili v možnost umění ovlivnit cítění lidí, naše práce by ztratila smysl. Proto zvedáme svůj hlas proti nebezpečí, jehož sílu už dnes rozpoznáváme.

Žádáme Parlament České republiky o legislativní úpravu této problematiky. Nechť je

  1. zakázáno prodávat a půjčovat dětem jakékoli nosiče informací, které ohrožují jejich zdravý vývoj
  2. účinným způsobem regulováno veřejné předvádění brutality, zejména v televizi a v kinech.

Chvála odříkání

K odměřování patří odříkání. Zase jedno slovo, které naší konzumentsky orientované době zní cize, ne-li odporně. Chápeme je u špičkového sportovce jako dočasné nutné zlo, ale že by mělo být součástí běžného života? Radě zkušeného dětského lékaře profesora Švejcara “Chcete-li pro své děti něco udělat, naučte je skromnosti rozumí dnes málokdo. Spíš se snažíme dětem co nejvíc dopřát, a to bohužel v tom primitivním smyslu, že plníme jejich okamžitá přání, chutě a rozmary. To je zrádné. Odříkání (například i formou občasného půstu) je velmi užitečné. Člověk, který je vycvičen v odříkání, je méně závislý, vystačí s menším příjmem, dokáže žít zdravěji, spíše odolá různým svodům, například drogám, víc v životě dokáže, lépe se snese s druhými,bývá pro něj snazší rozdělit se, je i šťastnější (například lépe vychutná rozkoše všech smyslů) a hlavně je otevřen pro hlubší roviny života člověk není živ jenom chlebem…

Rizikem výchovy k odříkání je , že se dítě bude cítit ošizeno; to zvláště tehdy, když vlastní odříkání nás vychovatelů je nesvobodné a neradostné, když my sami se cítíme ošizeni o to, co jsme si odřekli. Toto riziko bude o to menší, čím lépe děti budou rozumět , k čemu je odříkání dobré. Přáli bychom vám, aby vaše dítě bylo hrdé na to, že v televizi nevidí všechno, co průměrný vrstevník, třeba bezduché akční filmy (krváky) vysílané kolem půlnoci.

Nadbytečnou nebo škodlivou mediální zábavu podobně jako jiné příjemnosti pochybné hodnoty můžeme dětem poměrně snadno odepřít, jestliže jim to vynahradíme něčím, co většina dětí v běžných rodinách postrádá: vřelý zájem rodičů, dostatek rodičovského času, společné rodinné podniky, na které je možno se těšit, nějaké vlastnosti nebo činy rodičů, na které je možno být hrdý. A také to, že dítě bereme vážně, že mu nasloucháme, snažíme se mu porozumět, že v něm vidíme bytost nekonečné ceny, která nám byla svěřena. To je ostatně základ veškeré výchovy.

Kulturní rodiny, spojte se !

Když se rodiče rozhodnou, že se postaví na odpor této velmoci a poctivě se pokusí vychovat děti tak, aby ovládaly média, místo aby se jimi daly ovládat, poznají brzy, jak jsou jejich možnosti omezené. Nevystačíme se zákazy a s varováním. Obrazovka táhne naše děti jako magnet a skupina vrstevníků, se kterými jsou denně ve styku, vyvíjí tlak, který je, jak dítě odrůstá, rok od roku silnější. Kdo neviděl v televizi včerejší trhák” je “nemožný”, a pozvání na video, často se sadistickým obsahem, je stejně běžné jako nabídka cigarety, nejdřív tabákové, později marihuanové.

Jednotlivá rodina, která se chce vymknout ze všeobecného úpadku životního stylu, musí mít neobyčejnou vnitřní sílu a výdrž. Znamená to plout proti proudu, a ten je pěkně prudký. Je velké nebezpečí, že ten proud strhne vaše děti, že se budou cítit ošizené, vyřazené a méněcenné, když jim nedáte to, co okolí považuje za samozřejmé.

Jediné řešení vidíme v pospolitosti rodin, které mají společný cíl a podobný styl života.

Každý člověk potřebuje malou obec, skupinu lidí, která má nejméně asi 50, a nejvýše asi 200 členů. Přitom se navzájem všichni dost dobře znají, drží při sobě, navzájem si radí a pomáhají si, tráví spolu hodně času a spojuje je něco důležitého, nějaké přesvědčení, cíl, nebo aspoň společný zájem a společné vzpomínky. Taková skupina lidí, kteří mají společný životní styl, to je zároveň jakýsi širší domov.

Bolest naší doby je v tom, že malých obcí” je málo, těžko vznikají a rychle se rozpadají. Fungující malou obec mohou tvořit například lidé, kteří patřili k jedné generaci sportovního nebo skautského oddílu. Založili rodiny, které se navzájem často navštěvují, jezdí spolu na výlety, pomáhají si, nikým nepohrdají, jejich děti jezdí společně na letní tábory atd.

“Malá obec dokáže plout proti proudu, žít jinak než druzí, udržet kulturní úroveň, uplatňovat vyšší hodnoty – a také jinak než její okolí zacházet s obrazovkou. Děti, které jsou hrdé na životní styl své malé obce, mají šanci odolat jak braku a špíně, kterými nás zaplavují média, tak i jiným vlivům, které je ohrožují.


linka01.gif (1990 bytes)

Máma s.r.o.

Chystali jsme se pod stan se čtyřmi dětmi ve věku od dvou do osmi let. Jako obvykle zbývalo mnoho věcí, které se na poslední chvíli ještě musejí udělat. Dávala jsem řadu příkazů nasypej kuřatům, zavři kohoutek a přines koš na odpadky. Pokračovalo to až do chvíle, kdy se mě čtyřletý Chris zeptal: Mami, jak jsi to vůbec zvládala, dokud jsi nás, děti, neměla?Geraldine Murphyová, Austrálie


linka01.gif (1990 bytes)

Josef Šimon Dítě

Dítě je člověk s pastelkami,
dítě je člověk, jenž se ptá,
jak je to možné, že z žhavé lávy
stane se hlína hliněná.
Dítě je člověk plný přání,
a když je vesmír vyplní,
vyrostou z něho stébla trávy
bez kamení a bez trní.

 

knoflik.gif (1141 bytes)  HOME