Skauting v celoživotní perspektivě  -  Václav Břicháček
Vícegenerační skauting  -   Olga Vajnerová
Rodinný skauting - cíle a náplň -  Václav Břicháček

Základním motivem vzniku skautingu bylo hledání nových cest ve výchově dětí. V průběhu 20. století se ve světě mnohokrát měnily struktury škol, prožili jsme mnohé reformy obsahu i metod vyučování a mnohé dobře míněné myšlenky ztroskotaly. Prosadila se však jedna idea: Výchova a vzdělávání není jen věcí školního věku a nekončí ve chvíli, kdy opouštíme školní lavice. Provází nás po celý život a časem se mění v uvědomělou sebevýchovu a sebevzdělávání. V každé etapě života se znovu učíme, vstupujeme do nových rolí - manželských, rodičovských, profesních, později prarodičovských i důchodcovských. Mění se náš zdravotní stav, mění se naše životní zkušenosti, mění se svět kolem nás a vytváříme si nové pohledy na něj. Mnohé zapomínáme, důležitost a míra významu mnoha prožitých událostí se mění, mnohé z toho, co jsme kdysi považovali za nesmírně důležité, se po létech jeví jako životní epizoda - jen si vzpomeňme na maturitu, na první vstup do zaměstnání aj.

Stojíme dnes před úkolem vytvářet společně cesty skautingu pro dospělé. Získali jsme řadu zkušeností - kladných i záporných - a nadešel čas je shrnout a uvažovat o budoucích stezkách. To je smyslem naší úvahy. V ní nejde o návod či program jak sami sebe vychovávat a vzdělávat. Jde spíš o pokus ohlédnout se za našimi vlastními zkušenostmi, vzájemně je porovnat, rozhlédnout se po současné literatuře o výchově a vzdělávání dospělých a rozestřít téma mnoha možností a forem programu pro skauty v každém věku. Bude to odkrytí možností, které si mnohdy zřetelně neuvědomujeme.

Úvodem mějme na mysli základní programovou myšlenku: Výchova a vzdělání hledá cesty, jak podporovat a rozvíjet lidství každého člena v jeho jedinečnosti a nezaměnitelnosti, jak odkrývat smysl pro péči o zdraví tělesné, duševní i duchovní a jak nezištně a taktně předávat poznání vrstevníkům i následovníkům. Při tom však hleďme dopředu. Význam sebevýchovy s věkem narůstá a snažme se, abychom jednoho dne mohli dospět k závěru, že “konec dobrý, všechno dobré” a doplout tak ke druhému břehu života.

Druhá myšlenka skautingu pro dospělé: V každém momentě našeho života, v každém “zde a nyní” je obsažena i naše minulost, naše úspěchy i omyly, aktivní činy i lhostejnost, přátelství i konflikty, sobectví i altruismus. Zároveň zahrnuje pohled do budoucnosti, na stezku, která je před námi, na naše záměry i touhy, ale též na překážky, rizika či nejasnosti. Nelze žít jen přítomností. Je v nás zakotvena naše skautská zkušenost, naše výchozí rodina, naše vzdělání, životní události i krize, které jsme prožili, naše minulé radosti i smutky. Nelze také žít jen minulostí, vzpomínkami či starými zkušenostmi. Dívejme se vpřed a uvažujme o tom, co budeme dělat zítra i za rok, co nás asi čeká, čemu se chceme vyhnout a kam napřít své usilování. Tak se bude vytvářet program kmene dospělých.

Další pravidlo: člověk nesmí zůstat sám. Vyrůstali jsme v oddílech, nacházeli a poznávali sílu přátelství a vyhledávejme přátelství nová. Jedno francouzské přísloví říká: Nenechávejme stezku přátelství zarůstat trávou”. Riziko postupného stárnutí je v tom, že se dostáváme do izolace - a tomu se braňme! Nežijeme jen náš vlastní život - smrtí vše nekončí. Žijeme pro druhé a v nich je naše dílo a náš život vtištěn. Začínající rodina, která má novorozené děti, si vytváří zárodek vlastní nekonečnosti. V dětech budeme pokračovat, naše myšlenky i činy budou pro ně mnohdy modelem pro jejich vlastní život. V tom je velká naděje každé dospělé generace. Žádný čin proto není před dějinami lhostejný. Provinili jsme se - napravme to, pomohli jsme někomu - pokračujme v tom, - rozešli jsme se s někým ve zlém - usmiřme se, vidíme někde nedostatky - zkusme je taktně napravit. A stopy našeho usilování nezaniknou.

Nežijeme jen pro skauting a skautingem. Máme povinnost být aktivní v okolí, v obci, při péči o přírodu i o lidskou kulturu. Kdysi jsme to slibovali. V dospělosti máme mnoho příležitosti, jak zasahovat do věcí veřejných, napravovat, co se pokazilo, a přispět tam, kde naše síly jsou dostatečné. Neměli bychom se uzavírat do osobních “hradbiček”, ale společně hledat cesty, jak a kde být prospěšný - a také se rozhlížet, kde se od nás pomoc očekává. Bude to asi hlavně péče o přírodu, drobná práce pro obec, ve prospěch dětí a všech, kteří pomoc potřebují.

V oddílech jsme se kdysi učili - i když jsme si to neuvědomovali - sdílet cizí svět, jiný než je jen náš vlastní. Sdílení života druhých je obtížné a nesamozřejmé. Někdy jsme to prožívali v partnerských vztazích, někdy ve vztazích přátelských, někdy při péči o malé děti. Tato schopnost, která je dána snad každému člověku, se často nerozvíjí. Při putování životem a světem mnohdy nerespektujeme různost lidí, jejich zkušeností, zvyků, kultury či cílů. V moderní filosofii se tomu říká prožít pluralitu bytí lidského i přírodního. Respektovat odlišnost druhých, přijmout a sdílet ji je asi velkým úkolem pro 21. století.

S pojmem vícegenerační skauting jsem se poprvé setkala při přípravě kmenové porady oldskautů na podzim 1996. Termín použil náčelník kmene OS bratr Ivo Slavíček - Thor a mě v tom okamžiku napadlo, že to je správné vyjádření situace. Ano, kmen OS přece není pouze záležitostí seniorů důchodového věku. Životaschopný, rozvíjející se kmen OS zahrnuje skauty a skautky od věku, kdy opustí roverský kmen - tedy opravdu několik generací. A navíc se tyto generace, jak uvedu dále, v určitých fázích života mnohdy zcela přirozeně sdružují k činnosti do dvou- i vícegeneračních skupin. Proto je označení vícegenerační skauting pro činnost kmene OS tak výstižné.

Ohlédnutí do minulosti

První kluby oldskautů u nás začaly vznikat počátkem 20. let. Jejich členy byli většinou skauti, kteří právě odrostli z věku členů oddílu. Při pohledu na archivní fotografie oldskautského tábora z té doby, hledí na nás mladé tváře lidí asi dvacetiletých. Po roce 1938 nastala ve skautské činnosti dlouhá odmlka, jen dvakrát na relativně krátkou dobu přerušená. Jak při prvním obnovení v roce 1945, tak při druhém v roce 1968, byly veškeré síly celého hnutí, tím i oldskautů, napřeny k obnovení skautingu pro děti. O rozvoji oldskautingu a jeho samostatném programu může být stěží řeč. Podobná situace nastala logicky i po roce 1989, neboť není pochyb o tom, že výchova dětí je prvořadým úkolem a smyslem skautingu. Teprve nyní, kdy vedení oddílů i další činovnické funkce přebírají postupně čerství odchovanci skautských oddílů, tedy konečně ti, kterým to nejspíše náleží, můžeme uvažovat o rozvinutí oldskautské činnosti v plné šíři. Ještě nějakou dobu potrvá, než opravdu většinu činovnických funkcí budou schopni převzít skauti a skautky v optimálním věku. Druhá pochybnost se týká ohromného propadu v počtu členů OS klubů (a stejný je u všech dospělých členů Junáka celkem) ve věku 47 až 56 let. Domnívám se, že není z větší části způsoben velkým pracovním zatížením v tomto věku obvyklým, ale spíše faktem, že tyto ročníky (1940 až 1949) byly v době obnovení Junáka buď příliš mladé, nebo při druhé obnově už zase daleko za typickým skautským věkem. Nebyli skautingem zasaženi v citlivém období a už jen stěží mohou být myšlenkou skautingu ve větším počtu osloveni. Tento propad tedy dále potrvá, jen se bude stárnutím nás všech stále posunovat.

Zahraniční gildy dospělých skautů a skautek, t.j. kluby OS, jsou od mladého hnutí ve svých zemích většinou striktně organizačně odděleny a fungují v samostatných organizacích. Pokud se týká jejich mladších členů, často jim mladé hnutí vyčítá, že jsou náborem mladých do gild ochuzeni o potenciální vůdce a činovníky. Výhodou našeho systému je opravdu nejužší sepětí OS klubů s oddíly v rámci střediska, což umožňuje členům klubů pomáhat hnutí mladých alespoň příležitostně, jestliže pro soustavnou práci nemají čas nebo podmínky. Pokud mohu soudit podle účastníků mezinárodních oldskautských setkání či podle fotografií v mezinárodních časopisech, věk členů zahraničních gild je většinou vyšší seniorský, i když výjimky samozřejmě existují. Angličanky, se kterými jsem diskutovala na světové konferenci ISGF (dříve IFOFSAG) v Montegrottu, pociťují vysoký věkový průměr svých členů jako velký problém a ohrožení budoucího příznivého rozvoje národní gildy, v současné době nejpočetnější na světě. U ostatních národních gild předpokládám totéž. Nebylo by patrně příliš prozíravé čekat, až do podobně kritické situace zcela zabředneme, lepší je pokusit se o řešení co nejdříve, tedy nejpozději ihned.

Kmenová porada oldskautů proběhla ve velmi konstruktivním duchu v Kokorách na Přerovsku ve dnech 29.11. do 1.12.1996 za účasti náčelnictva se župními zpravodaji, okresních zpravodajů OS a hostů. Součástí porady bylo i jednání konzultačních týmů, z nichž jeden byl věnován vícegeneračnímu skautingu. Sešlo se zde asi patnáct zájemců, následující řádky jsou výsledkem naší společné práce. Kluby OS jsme specifikovali podle věku a sociální situace jejich členů a navrhli roztřídění na několik kategorií. Snažili jsme se o co nejširší pohled, nestanovili jsme si žádné mantinely. Možná tak některé kategorie nedojdou naplnění. Jsme si třeba vědomi, že nejmladší oldskautská kategorie (18-25) se věkově překrývá s rovery a rangers, a ti by měli mít přednost. Přesto jsme ale nic nerušili předem, praxe nejlépe ověří životaschopnost všech aktivit. U každé kategorie jsme se potom zabývali hlavní náplní její činnosti, a to nejen současné, ale i aktivitami, které by bylo možno podporovat a rozvíjet do budoucna. Samozřejmou součástí programu každé kategorie by mělo být další vzdělávání a sebevzdělávání, snaha o osobní růst členů. Dále by neměly chybět akce směřující k pomoci uvnitř skautského hnutí, či navenek - obci, životnímu prostředí, potřebným a trpícím lidem a pod. I když v tomto ohledu se možnosti jednotlivých kategorií budou značně lišit, neměla by tato náplň nikde úplně chybět. To je tedy společné od 18 do 100 let. Další náplň se bude více či méně odlišovat. Zde jsou tedy stručné výsledky diskuse v Kokorách.

Pomoc oddílům a střediskům by neměla chybět, forma však musí být dostatečně atraktivní. Klub může být zaměřen na náročnější sportování. Proč by ve skautské organizaci nemohlo vedle tradičního vodáctví fungovat třeba horolezectví, parašutismus nebo potápění? A protože je to obvykle ještě věk dlouhých diskusí s vrstevníky a hledání trvalých životních hodnot i životního partnera, otevřenost pro kontakty regionální, národní, i mezinárodní je zcela logická.

Kluby 25-35 let

Může se volně prolínat s předchozí kategorií, je především pro ty členy, kteří ještě nezaložili vlastní rodinu. Platí prakticky vše jako pro předchozí kategorii, navíc však členové mohou skautskému hnutí významně prospět vykonáváním funkcí střediskových i vyšších orgánech.

Ze zkušeností se ukazuje, že pro úspěšnou činnost je důležitější než stáří rodičů, přibližně stejný věk dětí (optimálně 3-6 let). Pro rodiče mohou být inspirující přednášky manželského psychologa, bytového architekta, dětského lékaře, ale určitě i zkušenosti ostatních členů klubu. Důležitou částí programu klubu podporující soudržnost každé rodiny je společná činnost rodičů s dětmi - hudební, výtvarná, sportovní. Samostatný program pro děti je doplňkovou částí v době, kdy rodiče mají svůj program a o děti se stará jen “služba”. Záměrem tedy není skautování pro malé děti, jak to někdy bývá mylně chápáno. Osvědčilo se nejenom pořádání rodinných táborů, ale i bohatá celoroční činnost: návštěva výstav a koncertů, společný Mikuláš, jedno- i vícedenní výpravy. Praxe rodinného skautingu dává možnost neztratit ze skautského hnutí mladé lidi, kteří založili rodinu.

Neúplné rodiny
(s malými dětmi)

Péče o odrůstající děti už nevyžaduje takové nasazení, kluby mohou intenzívně podporovat chod střediska a pěstovat společné koníčky. Zaměření už asi nebude na extrémní výkony, ale spíše rekreační a relaxační, jako je turistika, cyklistika, hudba, zahrádkaření, sběratelství a další.

Seniorské kluby OS

Přímo navazují na předešlé. Pro své zkušenosti a kontakty často i odbornost, mají ještě větší šanci pomoci středisku třeba při často nelehkém jednání s veřejnoprávními orgány a institucemi. Také pomoc starším osamělým skautům je opravdu prospěšnou prací. Činnost klubů se obrací nejen ke kultuře a sportování, ale též se společně slaví životní jubilea, pořádají se programové a vzpomínkové večery.

Jak je vidět, činnost kmene OS může být nepřeberně bohatá a různorodá, a to jsme určitě ještě neodhalili všechny možnosti. Další zajímavé myšlenky se týkaly rodin vůdců, tedy těch ve skautingu nejdůležitějších osob. Práce s oddílem jde často na úkor rodiny a bylo by dobré, aby se jí dostalo podpory. Tady mohou hodně pomoci skautské babičky a dědečkové péčí o děti, jejichž rodiče vedou tábory. Dokonce by mohli také tábořit někde poblíž, aby menší děti měly mámu nebo tátu, který vede tábor, po ruce. Také akce, připravené pro celé rodiny vůdců, by asi byly vítaným zpestřením.

Nezbývá, než si přát, aby oldskauting stále lépe plnil své poslání a byl otevřený pro všechny, “kdož překročili chlapecký věk, ať již dnes nebo před dávnými lety, a chtějí si zachovati do pozdního věku nebo znova nalézti svěžest a radost mládí” (citováno z knihy dr. Josefa Šimánka Oldskauting, Praha 1926).

Asi se objeví otázka, proč příručku o programech pro činnost oldskautů začínáme úvahou k rodinnému skautingu, který má u nás jistou tradici, ale v současné době není příliš rozvinut. Většina současných členů OS klubů je ve vyšším věku, starosti mladých, vznikajících rodin má již dávno za sebou a mnohé z této etapy života dávno zapomněla. Problémy, s kterými se potýkájí jsou značně odlišné; většinou jim jde o hledání náplně produktivního a aktivního života v etapě nadcházejícího stáří.

Pro roverské kmeny hledají náčelnictva program, probíhají různé lesní kurzy, celá řada zajímavých aktivit se prosazuje a v mnoha místech organizuje. Ale ani rovering by neměl být “konečnou stanicí skautingu”. Chápeme-li skauting jako jistý program pro celý život, pak je nezbytné připravovat program právě s tou věkovou skupinou, která odrůstá roveringu, zakládá vlastní rodiny, utváří si profesionální kariéru, získává nové zkušenosti a hledá další směr stezky na životní pouti. Proto považujeme za potřebné věnovat rozvoji rodinného skautingu velkou pozornost. V krátké době bude mnoho dnešních roverů přecházet do OS klubů, musíme být na jejich příchod připraveni a včas uvažovat o skautském i životním programu této věkové skupiny.

V současné době jsme svědky značného rozvolnění rodinných svazků a to nejen u nás, ale i ve většině evropských zemí. Není možné zde rozebírat příčiny tohoto jevu - historické, ekonomické, psychologické či ryze technické. Jedná se o skutečnost negativní a ohrožující v prvé řadě zdravý vývoj dětí. Snaha vytvářet rodinný skauting je jednou z cest, jak tomuto vývoji čelit či alespoň jeho důsledky oslabovat. V některých západních zemích se v posledních několika létech objevuje postupný návrat k fungujícím rodinám a měli bychom hledat cesty, jak to docílit i u nás.

Rodina je více než jen mechanický souhrn jejich členů v neustálých vzájemných vztazích. Zůstane stejná, jestliže se přestěhuje, ale změní se, jestliže někdo onemocní, jestliže někdo v ní propadne alkoholu, jestliže se rozbijí vnitřní citové vztahy apod. V mnoha výzkumech bylo prokázáno, že změnou rodiny trpí nejvíce děti. Rozvolňování rodinných vztahů, poškozuje v prvé řadě mladou generaci, která vidí v jednání rodičů negativní vzory. A proto organizace, která se zabývá výchovou dětí, musí mít zájem o upevňování vlastních rodin i rodin dětí, které navštěvují naše oddíly.

Fungující rodina poskytuje dětem pocit životní jistoty a bezpečí. Velmi rychle poznáme mezi světluškami a vlčaty, kdo z nich přichází z rodin fungujících a kdo nikoliv. Dítě, které vyžaduje nadměrnou pozornost, dítě, které snadno znejistí, dítě, které vyvolává střety, dítě, které je velmi neukázněné, je většinou poškozeno nevhodnými vztahy v rodině. Není jednoduché vést dobře děti v raném věku, a proto spolupráce i výměna zkušeností mezi mladými rodinami je velmi žádoucí. Právě proto “klub mladých rodičů” může mít velký význam jak pro generaci dětí, tak i pro jejich rodiče.

Ve 20. století se vytrácí širší rodina, tj. těsné společenství většího celku osob spojených příbuzenskými vztahy. Dříve spolu vyrůstali nejen sourozenci, kterých bývalo mnohem více než dnes, ale i bratranci. K rodině patřili strýčkové a tetičky, prarodiče a často i vzdálenější příbuzní. V širším společenství se děti vzájemně vychovávaly, učily se spolupracovat, prosazovat vlastní zájmy. Dnes jsou rodiny mnohem menší; často s jedním dítětem, bez bližších vztahů k jiným osobám a v jisté izolaci od sousedského okolí. Právě společenství několika spřátelených rodin může vytvořit nápravnou sociální zkušenost. Děti později přijdou lépe sociálně připraveny do smečky, roje, oddílu, snáze se přizpůsobí skautským požadavkům i stylu činnosti a lépe se přizpůsobí životu ve školních třídách i v jiných skupinách.

I když dětská potřeba slučovat se a vytvářet party vzniká až ve školním věku, přece již brzká zkušenost ze širších vztahů je užitečná. První dětská přátelství - jistě velmi proměnlivá - se objevují v předškolním věku a podporují rozvoj sociálního vyzrávání. Dítě se učí spolupracovat, projevovat své city a často sice primitivně, ale záměrně pomáhat druhým, většinou slabším, menším či méně obratným dětem. Nemá-li příležitost setkávat se s jinými dětmi, pak jeho sociální vývoj se zpomalí a v horším případě se zaměří směrem k sobectví a k přílišnému uzavírání do sebe a do svých zájmů.

Často se objeví otázka, kdy končí věk roverský. Někdy se to řeší stanovením pevné věkové hranice, což nebývá příliš vhodné. Jindy se objevuje názor, že k tomu dojde ve chvíli, kdy mladou dívku či chlapce přestane roverský program bavit. K tomu zákonitě dojde a stojíme před stejným problémem jako je odchod chlapce či dívky z oddílu v pubertě. Jedním z nejpřirozenějších momentů přechodu od roveringu do klubu OS bývá vytvoření mladého manželství, případně narození prvního dítěte.

O roverském programu uvažujeme i proto, abychom dětem ve skautských oddílech dali perspektivu další a poněkud jiné náplně činnosti v metodách i obsahu. Zcela analogicky je nezbytné, aby každý rover měl perspektivu, co a jak bude dělat, až založí vlastní rodinu. Klasický program pro OS kluby, ve kterých převažují dnes mnohem starší členové, není pro ně lákavý. Potřebují najít takové činnosti, které odpovídají životním potřebám a zájmům jejich věkové etapy.

Situace mladého skautského manželství není jednoduchá. Mění se styl života, dva jedinci se musí vzájemně k sobě přizpůsobit v názorech, ve stylu života a mnohdy i v maličkostech každodenního provozu. K tomu přistoupí starosti s bydlením (“stavění hnízda”), vytváření vlastního postavení v zaměstnání, mnohdy nutnost rekvalifikace, často finanční obtíže a mnoho dalších svízelů. Těžko se v této době zvládají skautské úkoly a právě proto ztrácíme mnoho členů, kteří prošli skautskou výchovou. Mladé manželství potřebuje v prvních fázích jistou izolaci. V létě chtějí spolu sami putovat či v zimě jet spolu sami na lyže. To není žádné sobectví, ale nezbytná zkušenost pro vytvoření fungující rodiny a životního stylu. Naopak přílišné rozptylování se v oddílech, v osobních zájmech a zálibách či v přílišné honbě za penězi může formující se rodinu oslabit. Právě proto bývá výhodné spolupracovat s vrstevníky, kteří mají podobné problémy, a společně hledat cesty k jejich zvládání.

Do mladé rodiny přijde první dítě často velmi brzo po sňatku a mladý pár nebývá na rodičovskou roli dostatečně připraven technicky ani duševně. Péče o novorozeně není jednoduchá, mladý otec často “nemá čas”; musí vydělávat (i přivydělávat) a mladá matka nemá dost zkušeností, často tápe a i při té nejlepší motivaci se dopouští chyb. Jak dítě kojit, jak dítě chovat, jak a kdy na ně mluvit, co dělat když pláče, špatně jí, lezou mu první zuby atd. atd. A jak zařídit byt, kde sušit pleny, jak uzpůsobit koupelnu, jak odstranit různá nebezpečí (ostré hrany nábytku, sklo, osvětlení ...)? Vzájemná výpomoc rodin, výměna zkušeností, rady “starších” matek “mladším” jsou velmi cenný dar jak pro rodiče, tak pro děti.

Dalším důvodem pro pěstování rodinného skautingu je udržet kontakty s přáteli a vrstevníky. Společné kratší vycházky - třeba i s kočárky - později společné výlety a časem společné tábory a mezi tím všední pravidelná setkávání jsou užitečné a potřebné jak pro rodiče, tak pro jejich děti.

Činnost rodinných skupin

Činnost rodinných skupin bude značně rozdílná podle toho, jaké bude věkové rozvrstvení dětí. U nejmenších dětí bude vždy zcela nezbytná trvalá přítomnost jednoho z rodičů, který pečuje o vlastní dítě. Jakmile děti povyrostou (zhruba od 2 - 3 let) je možno pro skupinu dětí připravovat program tak, že jej povedou dva až tři dospělí a ostatní rodiče si vytvářejí samostatný program dle vlastních zájmů a potřeb. Ve vedení dětských činností se pravidelně střídají. Osvědčilo se, když se o děti starali vždy muž a žena z odlišných rodin - nikoliv tedy manželská dvojice. Má to několik výhod: Děti nevnímají přítomnost dospělých jen jako působení rodičů. Dospělí se střídají ve vedení dětí a srovnáním jejich zkušeností se vytváří objektivnější pohled na chování celé skupiny i jednotlivých dětí. Zároveň se odstraňují některé “zaběhané” stereotypy rodičovských vztahů a objevují se možnosti nových přístupů k péči o děti.

Nezbytným předpokladem pro podobné organizování dětské skupiny je takový postoj, kdy jednotliví rodiče dočasně předají vlastní autoritu vůči svému dítěti těm, kteří v dané chvíli dětskou skupinu obstarávají. Přenechávají jim plnou moc jak pro řešení možných konfliktů mezi dětmi, tak i pro jejich odměňování. Nemělo by se vyskytovat “utíkání k mamince” nebo “mazlíčkování” ve chvíli, kdy dítěti není něco po vůli. Stejně tak ovšem i ti, kteří dětskou skupinu v dané chvíli vedou, musí vůči svému vlastnímu dítěti zachovávat stejný postoj jako k ostatním. Vytvořit podobnou organizační i postojovou strukturu není zcela jednoduché; předpokládá to ochotu k vzájemné toleranci a k nezaujaté spolupráci.

Vycházky a výlety

Většinou se konají společně s dětmi, ale jsou možné i jiné varianty. O děti se doma postarají tatínkové a na vycházku jdou maminky (i když často tuší, že doma se odehrává rodeo ..., ale časem si zvyknou). Obecně platí, že ženy jsou v této životní etapě často více zatěžovány: děti a domácnost, poměrně méně příležitosti k setkávání s větším okruhem lidí, každodenní stereotypy vaření, nákupy apod. Proto je zcela na místě, když občas jdou manželky do divadla, do kina či na nějakou přednášku samotné. Děti doma obstarají a uloží ke spánku tatínkové. Měla být to být otcovská povinnost - myslet na občasné uvolnění matky z každodenního kolotoče.

Vycházky je třeba připravit organizačně - kdy bude sraz, odkud a kam pojedeme, jaké je spojení, co potřebujeme vzít sebou atd. Program je třeba přizpůsobit dětem a připravit pro ně různé zajímavosti. Podstatné je, abychom se nebáli s dětmi chodit na vycházky v každé roční době.

• Drobné zajímavosti přírody: pozorování mraveniště, ptáků, brouků, kamínků, květin (tvary, barvy, listy, větvičky, plody), aj.
• Domečky, zahrádky ze šišek, větviček, mechu, kamínků.
• Malý tělocvik: přírodní gymnastika, honičky, sehrávačky, malé závody ve válení sudů, kotoučích, houpání aj.
• Rukodělná tvořivost (pletení z trávy, stonků, proutků, modelování z hlíny, malé stavbičky i velké “bunkry”).
• Hry všeho druhu pro zvýšení bystrosti postřehu, hmatu, sluchu, obratnosti, ale i spolupráce.
• “Pomoc” dospělým: sběr dříví, ohniště, vaření, úklid tábořiště aj.
• V zimě sáňky, “pekáče”, dětské lyže, stavba sněhuláka.

Letní tábor

O organizační přípravě letního tábora (či případně zimního pobytu na horách) jistě není třeba dlouze se zmiňovat; všichni jsme to mnohokrát prožívali. Příprava programu je ovšem náročnější. V prvé řadě je nezbytné mít připravené alternativní programy pro případ nepohody - a to zejména pro děti. Pro ně musíme rozmyslet, jaké pomůcky budeme potřebovat - třeba pro večerní program na horské chalupě a jak se rozdělí úkoly.

Propojení se skautským hnutím

Rodinný skauting v klubu OS