Zpráva o průběhu kursu rodinného skautingu

Vůdce mého domovského střediska Mustangů nás vždy učil, že člověk by se měl snažit v budoucnu vrátit něco z toho, co mu jiní dříve dali. Nelze jen brát, pocit z poselství není dovršen, pokud se nepokusíme poponést pochodeň kousek dál a zažehnout jejím světlem plamínky další. Myšlenky na to, možná nepříliš jasně pojmenovány, hlodaly v nás již delší dobu, proto když Luděk s Olgou vyslovili návrh uspořádat v létě týdenní kurs, byli jsme všichni pro. Chtěli jsme nechat rozhořet plamínky z obou Beníšek, maličko přiživené naší čtyřletou zkušeností.

Kursu se dále účastnily dvě pozorovatelky ze svazu německých gild oldskautů, zahraniční zpravodajka Dr. Angela Dernbach a Gunda Kleinschmidt.

Na pozdější dotaz, zda by v Německu mohla existovat skupina rodinného skautingu s obdobným programem, odpověděly pozorovatelky, že pravděpodobně ne. SACHEM se jim ovšem co do pozorování líbil, Muf pečlivě tlumočil.

Začátek

V sobotu, 5,července se rodiny sešly. Bez zbytečného otálení se začaly oťukávat. Nejdřív na procházce k blízkým cílům v okolí Selešky. Nemanželské dvojice se mají seznámit, prohovořit některá důležitá témata (Bakalář – “Manželské mýty”), společně s dětmi se poohlédnout po údajných kamenných dračích stopách a najít alespoň jeden čtyřlístek.

• linii individuálního růstu, představovaného náměty pro sebevzdělávání v nejrůznějších oblastech rozvoje fyzického, dovednostního, duševního i duchovního.
• linii růstu manželství, naznačenou neobvyklými úhly pohledu a konzultacemi profesionálního manželského psychologa.
• linii růstu rodiny, vedoucí k uvědomění nově existující jednotky
• a linii kooperace s jinými rodinami

Dopoledne a večer scházeli se dospělí při povídání se zajímavými lidmi o neméně zajímavých tématech. Největší úspěch měl pravděpodobně PhDr. Miloslav Kotek, profesionální manželský psycholog, pod jehož vedením jsme se zamýšleli, na jakých základech vlastně stojí naše manželství, a konzultovali s ním problémy všedního rodinného života. Milou návštěvou byla Janka Pfeifferová, která o zkušenostech Kruhu, Racek- prof. MUDr. Jan Pfeiffer DrSc (přednáška o etikoterapii), Petr Pokorný (hudební a fonetická témata), ing. arch.Jura Lasovský (kultura bydlení), RNDr. Tomáš Řehák (management). Luděk Vajner nás donutil zamyslet se nad filosofickými otázkami života (knihy Scotta Pecka “Nevyšlapanou cestou” a “Dále nevyšlapanou cestou”). Naši zahraniční hosté nám vyprávěli o oldskautingu v Německu a Holandsku.

Mezi vážnými slovy vybíhali dospělí ke krátkým hrátkám k protažení těla a mysli (ice-brakery Pavučina, Krok vpřed, Stroje, Pád důvěry, iniciativky Strom v moři, Bažina, Apollo 13, Farmáři, Zkratky, Autogramiáda zvířat). Někdy bylo fyzické zatížení pro netrénovaného jedince poměrně značné (Triatlon).

Odpoledne se rodinky scházely ke společné činnosti. Na přednášky a poslechové pořady Petra Pokorného navázalo odpoledne poznamenané rodinným muzicírováním. Přehlídka kvalitních hudebních čísel proběhla pod názvem SELEŠSKÉ LÉTO a nutno říci, že se její I.ročník vydařil. Zpěvu a tance bylo plno též na odpoledni nazvaném RODINNÝ PIKNIK. Rodinky se vypravily na loučku, kde nejdříve dobře posvačily z přinesených košů a pak předvedly spoustu nápadů, jak lze společně trávit čas. Cvičení s dětmi, zpívání, všelijaké hrátky a spousta legrace byly zcela v režii rodin účastníků. VÝLET S PŘEKVAPENÍM – pěší výprava na vrchol Hvozdu - byl sice náročný, zvláště pro batolata a jejich rodiče, ale stál za to! Na terase německé restaurace očekával nás pan vrchní ve smokingu a prostřený stůl s ovocnými šlehačkovými poháry, které tam předtím tentýž vrchní (Grizzly) v batohu dopravil. Rozezpívaný kruh přátelství kolem svíčky – našeho dárku německým bratřím - byl dalším překvapením a vehnal slzy do očí. Také náročná stopovačka, LOV NA JELENA, se přes mírně deštivé odpoledne jednoznačně vydařila. Jelen byl podle svého bílého trusu podobného fazolím vystopován a dobře mířenými šiškami uloven. Úspěch mělo též odpoledne věnované RUKODĚLKÁM. Grizzly přivezl velké pytle s kůží a dospělí nejdříve sami, později za asistence svých ratolestí vytvářeli ozdobné desky poznámkového notesu. Vznikly výrobky vskutku nevídané. Děti poté, co přišly z lesů, vyrobily s i také vlastní notýsky pomocí barevných samolepek a stihly to rychleji než rodiče. Ta společná závěrečná hodinka byla krásným příkladem, co všechno rodina společně zvládne, i když to stojí nějakou snahu a trpělivost.

V čase poobědovém se některá pacholátka ukládala ke spánku, ale programové vakuum se nekonalo, kdo měl čas, mohl se zúčastnit některé z MINIŠKOL. V jejich rámci se provozovala kalanetika, jóga, oheň třením dřev, Setonův hrnec, výrobky z kůže, výtvarné činnosti z přírodnin, netradiční sportovní hry (ringo, krikrt, softbal). Škoda, že se nedalo zvládnout všechno, vždy dvě miniškoly probíhaly současně.

Večer po uložení dětí se naplnila Seleška tóny hudby Mika Oldfielda (budíček nám hrál Renacer - Puerta del sol). Po doznění večerní hudby sešli jsme se ke stavbě rodinného domu. Sedm krátkých zamyšlení nad pojmy, které hrají pro rodinu velkou roli – právo na štěstí, rodinné city, rodinné hodnoty, důvěra a rozhodnutí, rodinná komunikace, rodinná hrdost. Úvodní píseň, úvodní text k tématu,přednesený Olgou, pak chvilka rozjímaní a pak psaní anonymních lístků s konkrétními nápady. Z lístečků vyrostl na nástěnce rodinný dům, pod jehož střechou se usídlilo štěstí.

Večer pak pokračoval přednáškou nebo jiným programem (test sebepoznání – Olga, veselý večer s kufrem – Vláďa apod.). Před spaním pak ještě nočníček – Robert Fulghum, Morgenstern, Vlasta Redl, Chalíl Džibrán, prostě něco pro pozitivní naladění emocí před posilujícím spánkem.

Na studium knihovničky s řadou zajímavých titulů nezbývalo moc času. Každá rodina dokonce prezentovala jednu přivezenou knížku poutačem na nástěnce a knihovnu jsme slavně otevřeli ČESKOU EXPEDICÍ PÁNĚ KRAMÉRIA, doprovázenou úvodní scénkou z F.L.Věka a průvodem v dobovém oblečení.

Jeden celý den byl věnován ZDRAVÉ VÝŽIVĚ, jelikož výživa je v manželství poměrně důležitá. Všechna čtvrteční jídla byla bezmasá v režii Knappovic rodiny a chutnala výborně. Po stylové snídani drželi řeč o výživě postupně Luděk, Beruška a Helča. Po zdravé celodenní stravě cítili jsme se lehcí a se srdcem otevřeným šli pod vedením Vládi pozorovat noční oblohu. Každá dvojice si mohla vymyslet své vlastní RODINNÉ SOUHVĚZDÍ, které bude zářit i při jejich příštích nočních toulkách tak, jak si je do slepé mapky zakreslila.

CO DĚLALY DĚTI bez rodičů?

Rozhodně se nenudily! Hned první den jsme totiž přišli na stopu prvotřídní záhadě.Šly krajem povídačky místních domorodců, že v v lesích kolem Selešky bydlíval kdysi drak. Teď už sice vidět není, ale občas se najdou po kraji otisky jeho zelených pařátů na hladkých kamenech. A my jsme měli štěstí, našli jsme hned několik celých nalezišť takových stop. To bylo hned v sobotu. Na nedělní vycházce do lesa našli jsme další zvláštní věc – kusy mozaiky, ze které nám po pečlivém posbírání v lese a sestavení doma vyskočil obraz draka JEREMIÁŠE. Na obrázku jsme také objevili povídání, popisující jeho osud: Drak v kraji dosti škodil. Zatrest jej hodná víla Amélie, ochránkyně lesa, proměnila v kus dřeva. Není to navždy. Jestliže si drak najde mezi lidmi přátele,kteří uvěří jeho slibům o polepšení, může být vysvobozen. vysvobozen. Ti stateční z nás, kteří se nebáli a chtěli drakovi pomoci, museli třikrát poklepat na jeho obraz vyrobenou kouzelnou hůlkou a říci: “Jeremiáši, věřím ti!”. Děti to zvládly všechny a do rána se potom objevily na krbu krabičky se záhadnými znaky a do nich pak každou noc přibývaly vzácné dračí šupiny za splněné úkoly. Úkoly nám ukládala víla Amélie. Museli jsme dokázat, že pomoc drakovi myslíme vážně. Budili jsme Jeremiáše písničkami, vyráběli jsme ptáčky z přírodnin a vrátili je na stromy, odkud je kdysi drak vyhnal. Běhali jsme překážkovou dráhu a dokazovali obratnost. Stavěli jsme v lese Jeremiášovi sluj k bydlení.A Amélie byla spokojena. Podobiznu Jeremiáše jsme vyrobili z papírových plat na vajíčka a pověsili ji na čestné místo v chatě. Dárkem od Amélie jsme dostali záhadný obrázek se spoustou čar a podivných značek. Nikdo si s ním nevěděl rady. S pochvalou za splněné úkoly prozrazovala nám víla postupně barvy, patřící k oněm podivným značkám. Zruční vybarvovači vybarvovali a v pátek ráno se před námi vyloupl obrázek, který nám připadal známý. No ovšem – seník stojící asi půl kilometru od chaty! Vypravili jsme se k němu a našli tam okovanou černou truhlici. Byla ale zamčená na 13 zámků.Do oběda jsme přivlekli truhlu k chatě. Zámky ovšem nechtěly povolit. Napětí bylo tíživé. Asi v pět hodin odpoledne kdosi objevil ve své krabičce na krbu klíček a pak postupně všech dvanáct klíčů našlo své zámky podle značek na krabičkách. Poslední, třináctý klíč konečně někdo objevil na nástěnce. TRUHLA BYLA OTEVŘENA! Kromě zlaťáků, placek s podobiznou draka a nafouknutých balónků ležel na dně truhly dřevěný drak Jeremiáš. Rozhodli jsme se, že jeho trápení ukončíme a prokletí spálíme v krbu. Tak se stalo. Z komína vyletěly za pískotu a jekotu dračí jiskry. Bohužel to, co bylo v drakovi špatné, nechtělo se jen tak vzdát. Jeden z plamínků padl do usychající koruny zeravu a museli jsme hasit. Ublížili jsme stromu – živé bytosti a je nám to moc líto. I když se podařilo během pěti minut požár uhasit, velká zranění strom možná nepřežije. Slíbili jsme sobě a potom také ochranářům z CHKO, že zasadíme stromek nový a nebude jen jeden.

Mezi těmi všemi událostmi kolem draka jsme společně malovali, běhali po lese, zpívali a povídali pohádky, hráli hry a dokonce se povozili na koňském povoze, Experimentálně bylo ověřeno, že ideální věk dětí pro činnost FS je 4 až 8 let. S tříletými je trochu potíž s jejich individualistickým pojetím světa. Také od mámy se dají oddělit jen s obtížemi.

V sobotu před definitivním rozjezdem rodin jsme navštívili zámek Lemberk, v němž je otevřena expozice věnovaná Zdislavě z Lemberka, patronce rodiny. Děti zatím pobyli v zámecké konírně, kde byla nádherná výstava uměleckých děl, věnovaných smyslově postiženým. Na všechny ty krásné věci se dalo sahat a ony duněly, zvonily a cinkaly, vydrželi bychom tam i déle, ale rodiče už museli skončit dovolenou a odvézt nás domů.

Na závěr kurzu

Na čtvrtečním diskusním podvečeru na téma “Jak připravit příští kurs” se debatovalo o programovém chodu. Padlo spousta nových námětů a témat. Bůh ví, co bude v budoucnu …

Poslední (páteční) odpoledne rodiny tvořily SILUETY (duchy kurzu). Osoby byly v rozličných polohách obkreslovány na balící papíry a po vystřižení umisťovány do terénu. Bylo to zároveň veselé a zároveň dojemné v pomyšlení, že je to opravdu konec.

Jenže on to ještě úplný konec nebyl. V tom posledním večeru vzplál TÁBOROVÝ OHEŇ, slavnostně zapálený pochodněmi ze čtyř světových stran. A jak plameny hřály, i naše srdce pookřála. Řekli jsme si mnoho krásného a upřímného. A my jsme byli rádi, že kurs mohl existovat a rodinky byly rády, že přijely.

Pak najednou Luděk svým hlubokým hlasem vyzval manželské dvojice, ať vykročí do tmy a v lese ať si každá najde hořící svíčku s připraveným posezením. A když se tak stalo, rozezněly se pod hvězdami tóny Sibeliovy “Lesní symfonie”, kterou jsme si přivezli kdysi z Beníšek.

Byli bychom šťastni, kdyby si kousíček toho dojmu jedinečnosti, pocítěné u své svíčky na celtě uprostřed lesa, každá dvojice odvezla domů.

Kéž bychom slyšeli co nejdéle tóny symfonie lesa a lásky….