Na onen říjnový víkend sjeli jsme se na Libínské sedlo, kde nám Sylva zařídila sympatické ubytování v chatě TJ Banka. Obydleli jsme pokoje , do kterých jezdívá i pan ministr Stráský. Našich rodin tu bylo pět: Sýkorovi, Sýkorovi, Knappovi, Tesaříkovi a Kolískovi.

Páteční večer jsme zasvětili povídání o věcech minulých a plánech budoucích. Vláďa nás pak nad mapou seznámil s pravým účelem návštěvy tohoto krásného koutu naší republiky. Táboříme totiž přímo na linii československého pohraničního opevnění, budovaného v letech 1935-38, zde sestávající z lehkých objektů LO vz. 36 a vz. 37. Na takový objekt ležící nedaleko za bahnitým polem, nás chtěl Vláďa vylákat ještě téhož večera, objevil tam totiž zachovalou a funkční kliku. Prohlídku ČSPO se nám ovšem přece jen podařilo odložit na druhý den.

Při naší sobotní výpravě byly nalezeny tyto objekty: 1393 (typ B) 1392 (typ A) 1394 (typ D) 1396 (typ A) 1398 (typ A) 1406 (typ A) 1407 (typ A) 1408 (typ A) 1409 (typ A) 1411 (typ C)

Někde se dalo točit i klikou. Zvláště unikátní byl nález objektu C (14111, který je zde v ojedinělé úpravě s betonovou, nikoli plechovou střechou. V některých objektech byly nalezeny myši.

V lese a na loukách bylo krásně. Kromě objektů opevnění našli jsme i např. strom s křeslem pro dvanáct měsíčků, seznámili jsme se s početným stádem krav a provedli jsme výstup na obří stoh. Našli jsme též noru, snad liščí, snad jezevčí, a došli jsme až na hráz Křišťanovického rybníka. Domů jsme dorazili dosti ušlí.

Na odpočinek ovšem nezbylo moc času. Večer se totiž konala hudební rodinná show “O šumavského zajíce”. Vystoupení rodinných skupin byla dobře secvičena, vítězné těleso nebylo možno určit. Šumavský zajíc byl proto sněden kolektivně, stejně jako Lukášův sváteční dort.. V závěru soutěže jsme si zazpívali všichni společně nad písničkovými obrázky s hádankou (dovezli Knappovi).

Sobotu jsme zakončili unikátním programem. Ve zšeřelé místnosti uloženi na karimatkách jsme se zaposlouchali do Grizzlyho četby o vývoji života na zemi z knihy Mlčet jako hora. Od nekonečného prostoru a času vžívali jsme se do primitivních až složitých a komplikovaných forem života. Někomu se dařilo více, někomu méně, každý ovšem alespoň kousek evoluce prospal. Škoda, příště to vyzkoušíme nejlépe po ránu, až budeme odpočatí.

V neděli ráno vydali jsme se na Libín. Byl slunečný podzimní den… Po výstupu na rozhlednu ocitli jsme se nad mořem z mlžných mračen. Pod jejich hradbou úpěla města se svou civilizací a nám se vůbec nechtělo jet domů…

Moc rádi bychom se na Libín ještě jednou vrátili !