Pro náš letošní “cyklotábor” zvolili jsme si rovinatý kraj plný krásných rybníků – Třeboňsko. Díky Stárkovým rozbili jsme svůj hlavní stan v nově zrekonstruované stanici CHKO uprostřed lesa nedaleko Staňkovského rybníka.

Zúčastnili se Stárkovi, Knappovi, Velknappovi, Sýkorovi,
Sýkorovi-Pírkovi bez Jany, Tesaříkovi, Kolískovi krátce (viz níže).

Kolařů jsme potkali velkou spoustu,snad bychom se mezi nimi ztratili, nebýt některých viditelných důkazů, že nejsme jenom nějací kolaři, ale že jsme KATAMARAN NA KOLE.

Sjeli jsme se na Hajnici v sobotu odpoledne. Bylo nutno zvládnout některé překvapivé nepříjemnosti (např. v chatě netekla voda, až do úterní opravy čerpadla máme lopatkový WC režim a pro vodu jezdí Luboš do vesnice), ale přesto jsme večer zapálili zahajovací oheň.

Každý si odnesl pod polštář zbrusu nové tričko, vpředu se znakem KATAMARANU a vzadu se symbolem letošního tábora na Hajnici. Dohodli jsme se, že na tohle cestovní tričko nám každý den přibude obrázek nebo symbol podle toho, co nám den hezkého nebo významného přinesl.

V neděli ráno jsme hned v nových tričkách vyjeli na výpravu do Nové Vsi. Rozdělili jsme se cestou do tří skupinek podle našich cyklistických možností. Nejvýkonnější skupina měla v pedálech plných 40 kilometrů. A to jsme ještě všichni po cestě zvládli koupačku, někteří i pátrání po starých bunkrech. Na cyklistickou túru jsme vyráželi zhruba obden. Kromě Nové Vsi podnikli jsme dlouhý výlet do Třeboně (viděli jsme zámek za výstavu strašidel, po cestě též spoustu rybníků a staletých stromů), ve čtvrtek pak zdařilý výjezd na Dračici. Kromě toho jsme jezdili na kolech k rybníku a třeba taky do Staňkova. Všechny děti prokázaly vysokou jezdeckou morálku, šlapaly statečně a nikdo nikdy nefňukal. Kryštof na fotografii taky nefňuká, jenom zcela oprávněně brečí bolestí, protože byl sestřičkou silně kousnut do ruky při rozdělování kukuřičných klasů.

Cyklistiku jsme obden střídali s pěším putováním, kola jsme ale osedlali každý den – alespoň na cestu k rybníku (ráno nebo večer) za koupačkou.

V neděli večer se objevili Kolískovi. Jejich zdržení mělo velice pádný důvod: na svět totič přibyl úplně nový člen rodiny. Řádně jsme ho oslavili a nechali si o něm vyprávět. Musel totiž pro extrémě nízký věk zůstat se Sylvou doma.Tak tedy máme v KATAMARANU nového “nejmladšího”!

Kdo ví,co bude pak
Máci

Bohužel jsme se z Kolískovic příjezdu dlouho netěšili. Ukázalo se, že u babičky na Moravě, odkud Jirka s Honzíkem čerstvě přijeli, se vyskytla žloutenka. Strach ze žluté nemoci nám oslepil oči a poslali jsme kamarády z kolektivu domů. Škoda později se ukázalo, že byli zdraví jako řípy.

Cestovatelská trička skutečně zaplňovala všechny naše volné chvíle, kterých i tak díky nabitému programu mnoho nebylo. Vyráběli jsme šablony a tvořili obrázky pomocí foukacích fixů. Foukat se dali i na listy či větvičky, malovalo se fixem i štětcem. Do konce týdne se bílé plochy triček zbarvily do výtvarně zdařilých originálů. Nutno ocenit například dokonalé symboly Tesaříků, nápady Oxany nebo odvážné barvy Aničky a Báry.

Přímo kolem chalupy nám procházela nedávno dokončená naučná stezka Losí blato. Vypravili jsme se na ni v pondělí. Našli jsme plavuníka, jedlý lišejník terčovku bublinatou a mnoho dalších pozoruhodných rostlin, které nejsou nikde jinde k vidění. Pojedli jsme velké množství borůvek. Chodili jsme po skutečných losích stezkách (losi tu doopravdy žijí, ale jsou plaší a bydlí spíše v Rakousku), houpala se nám na nich pod nohama rašelinná zem. Naši geologové Stárkovi nám ukázali hranici mezi Třeboňskou pánví a Českomoravskou vrchovinou, které se navzájem liší kardinálně jednak charakterem krajiny a jednak výrazně odlišným stářím Zkoušeli jsme si několikrát přejít tuto hranici tam i zpět a byl to skutečný zážitek (jako při přecházení severního pólu). Přestože jsme celou stezku nestihli projít, viděli jsme dost a moc se nám to líbilo.

Ve středu, 11. srpna mělo nastat úplné zatmění slunce, pozorovatelné, z našeho území. Na tuto významnou událost jsme se dlouho a pečlivě připravovali a vlastně i termín tábora jsme zvolili s ohledem na historickou středu 11.8. Pás území, odkud mělo být pozorovatelné úplné zatmění ležel totiž jižně od rakousko-české hranice a my jsme měli v plánu do Rakouska vyrazit. Počasí však zatmění nepřálo, a tak jsme po dlouhé večerní diskusi ve středu ráno vyrazili pouze na nedalekou louku. Zhruba 10 minut před očekávaným začátkem úkazu se ale celá obloha zatáhla došeda a sluníčko se schovalo. Nevzdali jsme se a rychle naložili kamery, foťáky a děti do aut a vyrazili krajinou za lepším počasím. Na silnici kousek za Jindřichovým Hradcem, kam nás zavedla vidina modré díry v mracích, se skutečně Slunce ukázalo, již téměř z poloviny zakryté stínem Země. Rychle jsme zahájili pozorování. Naše pečlivé vybavení koukadly ze svářečských skel se vyplatilo. Viděli jsme 98% zatmění Slunce, zkonstatovali jsme zšeření krajiny jakoby před bouřkou a viděli jsme Venuši. Kočka, kterou jsme měli kvůli pozorování s sebou se chovala zcela normálně a šero ji nikterak nezaskočilo, je ještě mladá a s překvapivými skutečnostmi se vyrovnává snáze než my. Poslední zatmění viditelné v Praze bylo v roce 1706 a další nastane v roce 2135. Jsme proto rádi, že jsme byli při tom. Kolektivní zážitek vše jistě umocnil.

Každé ráno se na Hajnici pod vedením Grizzlyho cvičila jóga pro děti. Děti se ochotně scházely v jídelně s karimatkou pod paží hned po budíčku,při kterém nás letos budil ze sna písní Hradišťan. Škoda, že se všichni dospělí nedokázali vyhrabat ze spacáků a jít na jógu s dětmi.

V pondělí po “Losím blatu” zahájili jsme estetické odpoledne. Pod vedením Marcely, která pro nás obstarala i hlínu, mohli jsme se věnovat keramice.

Téma bylo dle očekávání ve znameních hvězd. Povyprávěli jsme si o znameních zvířetníku,zkusili si každý to svoje znamení výtvarně zpracovat, na nástěnce vznikl přehled o našich narozeních. Některé nápady byly skutečně zajímavé, děti pracovaly s opravdovým zaujetím. Vtělit svůj nápad do hlíny není, jak jsme se přesvědčili, vůbec jednoduché. Vznikla řada pozoruhodných děl, která jsme do konce týdne sušili na verandě.Marcela je pak opatrně složila do krabice a slíbila je nechat v peci vypálit.

Hvězdný posel. To je taktéž název knížky o životě Galilea Galilei, ze které se každý večer četlo a která předznamenávala jednotlivé úkoly. Etapy hry nebyly závodivé, šlo jen o to je splnit. Někdy se týkaly jen dětí, jindy vyžadovaly účast celé rodiny.Za splněný úkol rozdávaly se kartičky s obrazy vesmírných těles. Sluneční soustavu jsme probírali tolikrát, že za týden snad každý pochopil, oč jde. Mezi úkoly bylo například projití stezky s přírodovědnými úkoly, splnění plaveckých disciplín, namalování obrázku nebo absolvování cyklovýletu.

V sobotu odpoledne hra vyvrcholila velkou cestou za hvězdářem. Nejprve bylo nutné hledat v místech, kam byly namířeny dalekohledy. Vyrazili jsme k nim poté, se rodině podařilo vytvořit vlastní model sluneční soustavy. Použili jsme znalostí z celého týdne a představu dopilovali s pomocí odborné literatury. Každá rodina pak vzala svůj model a vydala se na cestu vyzbrojena svitkem zatím záhadného bílého papíru.

Posledně jmenované dva texty (formuli a poselství) bylo možno najít právě s pomocí zmíněných dalekohledů. Potom jsme měli zahřát nad svíčkou záhadný bílý papír. Objevil se popis další cesty, napsaný neviditelným inkoustem. Pak už zbývalo najít v lese spícího Galilea a probudit ho oživovací formulí.

Galileo Galilei hvězdáři z minulých časů, probuď se !!!

Galileo byl spokojen a obdaroval nás vzácnými linorytovými tisky s dobovým vyobrazením zatmění slunce, které on sám ve Florencii pozoroval.

Divadlo Galileův soud (hra o 3 dějstvích)

Vyvrcholením týdne pro rodiče bylo ovšem páteční divadelní představení. Když jsme na jaře zadali Lídě úkol vytvořit scénář na téma dramatizace Galileova soudu, příliš jsme nevěřili v reálnost celého projektu. Lída ovšem skutečně přivezla na Hajnici velice kvalitní scénář. Nastudování hry jsme věnovali prakticky všechny večery. Pro mnohé bylo oříškem naučit se obtížné texty ve volném čase, který jsme přes den vlastně žádný neměli. Navíc v polovině týdně jsme byli nuceni vyměnit představitele hlavní role po odjezdu Jirky Kolíska. Petr Knapp roli v rekordním čase zvládl a v pátek propukla premiéra. Představení mělo jednoznačný úspěch, z diváků (kterými byly všechny naše děti + host Grizzly) se nikdo nesmál a dojmy byly silné, o čemž svědčí obrázky v kronice.

Fotografovat se příliš nedalo, protože blesk rušil představení. Existuje ovšem autentický videozáznam.

Během pátečního odpoledne a večera přivítali jsme na Hajnici hosta – nejstaršího žijícího skauta u nás, autora řady knížek (mimo jiných i Tábornické encyklopedie) – Grizzlyho (Mirko Vosátka). Odpoledne si Grizzly s dětmi moc pěkně hrál na výtvarno s přírodninami, v předvečer si povídal s námi o ekologii a o životě. Večer shlédl naše představení a pochválil kvalitní scénář i jevištní ztvárnění.

Páteční dopoledne jsme strávili výletem po březích Staňkovského rybníka, sobotní dopoledne jsme odpočívali při projížďce na kolech a pak na lodičkách . Ochutnali jsme i jihočeské rybí speciality.

V neděli jsme dali sbohem Hajnici i letošnímu táboru.

Beruška            

  HOME