Výlet pro nás zorganizovali Sýkorovi-Holešovice resp. Bobr, s přáním ukázat nám krásné tábořiště z jeho mládí v údolí Kačáku za Loděnicemi na Ostrově ztracených věcí. Zapisovatelé této zprávy se Bobrovi omlouvají, protože on je stále mladý, takže na tabořiště z před třiceti lety. Ano. Do kraje prvních trampských zkušeností většiny z nás. Do oblasti pravděpodobné působnosti legendárního Hagena. Napadla nás hypotéza, že bychom Hagena mohli potkat v okolí jeho lomů, v lesích a nikoliv ve štolách na Amerikách.

V hezkou podzimní neděli jsme se sešli na Smíchovském nádraží a lokálkou jsme se přesunuli do Loděnice a pak na Bobrovo tábořiště. Našli jsme ho. Romantika. U malebného potůčku a jen díky podzimu jsme se nemuseli prodírat houštím kopřiv a rozrostlých lopuchů, sem tam padlý stromek, křoví a …, a vzpomínky. Letí to. Slovy Hagena: Wie die Zeit flieht. Ani ostrov to už nebyl. Romantiku jsme si však užili o kousek dál, kdy jsme se vnořili do Kaňonu duchů (Die Insel der verlorener Sachen), cíl zkoušky odvahy hochů z Ostrova ztracených věcí. Kaňon hezký a strmý, když jsme se z něj vydrápali nebyl kopce ještě konec. Udýchaní jsme dolezli do soulomí nad sv. Janem pod skalou. Krátkou prohlídkou skanzenu Barbora s okružní jízdou motorovým vláčkem jsme došli k hlavním těžebním stěnám. Podzimní barvy krásně ladily s oranžovohnědou hlínou mezi vápencovými skalami a působivá byla i vyhlídka na kamenné znaky na dolních etážích lomů. S vidinou opečeného buřtíku jsme sestoupili strmým svahem k blízké (uzavřené) jeskyni, kde se vidina po delším usilí stala realitou. Hagen zatím nikde. Pohoda byla mírně narušena rvačkou mezi T., tedy nikoliv mezi manžely, ale dva rodní bratři si to rozdali. Raději dál do nitra lesů za Hagenem. Marně jsme ho vyhlíželi i v okolí Bubovických vodopádů, v jejichž okolí se pravděpodobně vyskytuje Bájná štola. Na místě Kubrychtovy boudy jsme věnovali tichou vzpomínku jak paní Kubrychtové, tak panu Kubrychtovi. Jak ten čas letí, Srbsko se blíží. Ten, kdo ještě měl zájem, byl upozorněn, že jsme se dostali do dotyku s tzv. „Pražskou čárou“, linií lehkého opevnění vnější obrany Prahy z konce třicátých let minulého století. Konkrétně na zabetonovaný LO 116/109/A-140z a na protější straně údolí rozvalený výbuchem LO 116/110/A-120z. Bunkry jsou zkrátka fšude …

Po údržbě pitného režimu ve stánku v Srbsku jsme se vlakem vrátili zpět do Prahy.

Hagen nikde, snad příště. Snad zahojily zklamání později rozdané legendy o této mýtické postavě.

Výlet jsme netradičně zakončili v provozovně McD, kde jsme jedné zde zaměstnané dívčině J.P.S. uřízli pěknou ostudu za účelem dokončení údržby nejen pitného režimu, ale i režimu energetického. S úsměvem J jsme se rozešli.

Účastníci:

Sýkorovi Holešovice (jen táta a Lucka), Sýkorovi Pírkovi (jen dospěláci), Stárkovi (bez Andulky), Tesaříci (komplet!!!), Knappovi (jen Grizzly)

Nepřítomni: ten zbytek